Martin Pesler
10.9.2018

Druhou zářijovou sobotu jedeme na pochod do Benešova ve třech. Po odstartování míříme kolem Konopiště, kolem kterého se chodí asi pokaždé. Slunce vychází, za Konopišťským rybníkem startuje horkovzdušný balón a stoupá rychle nad něj. Zámek máme pak přes rybník přesně proti slunci.

Pokračujeme kolem osady Chvojen a dále přes Bystřici do Líšna, kde je jediná živá kontrola na trase. Je tu i velkolepý romantický zámek s pěkným parkem, ale momentálně to tu začíná zvolna chátrat. Po červené stoupáme na zalesněný vrch Žebrák, pokocháme se výhledem z jeho úbočí a sejdeme k hájovně Vrbětín. Ještě kousek po červené a pak již bez značek přes Kobylí a Plchov. Následuje vesnička Pičín, proslavená písničkou Rybitví od skupiny Yo Yo Band: „Pičín, Kozomín, Řitka, skvěle složená kytka.“ Bohužel místní obyvatelky se dnes pravděpodobně věnují domácím pracím, neboť je něco po půl dvanácté, a tak jediné živé, co tu dnes je, je místní kůň.

Asfaltovou cestou pokračujeme ke žluté, přes lesy do Bedřichova a odtud po zelené. Následuje malebná krajina, kopečky, potůčky, údolíčka, prostě to typicky české. Chvíli vyhlídka na Blaník a pak zase na druhou stranu k Neštětické hoře, až přijdeme do Postupic. Zde si dáme v hospůdce něco zaslouženého a po červené pokračujeme dál. Slunce je dnes spíše příjemným kamarádem než spalujícím nepřítelem. Asfaltový úsek do Pozova není moc příjemný, pak nás ale ještě na chvíli pohltí les. Následuje Pecínov a Budkov s pěknou kapličkou, ještě kousek loukou a pak asfaltový finiš do cíle.

No, pochod se vydařil a padesátku jsme zdárně došli, byť až před šestou, ale není se čemu divit, v pátek jsme si ve stejném složení střihli 30 km ve Žďárských vrších. Navíc - kdo by spěchal, když je všude tak krásně a výhledově.




Michal Šulc
31.8.2018

Šumava je rájem tisícovkářů. Nachází se zde totiž necelá polovina z celkem asi 580 tisícimetrových vrcholů u nás. Mým cílem byla v polovině srpna její západní část, a sice Železnorudská hornatina.

V úterý hned po obědě se úspěšně uvolňuji z práce, přetrpím asi 200 km českých silnic a v podvečer přijíždím do sympatického hotelu v Železné Rudě, kde kromě mě spí jen asi dalších pět hostů. Je celkem dost brzy, takže neváhám a zajedu si ještě do České Kubice, odkud svižným tempem vyrážím na Čerchov a jeho vedlejší vrchol Skalku, což jsou jediné dvě tisícovky Českého lesa. Cesta vede převážně původním bukovým lesem, který mám opravdu rád (NPR Čerchovské hvozdy). Asi za hodinu jsem na vrcholu Čerchova, kde už není ani živáčka, a tak se chvíli kochám pěkným výhledem a obdivuji Kurzovu rozhlednu z roku 1905, v tento čas již bohužel zavřenou. Jako pěst na oko zde působí zdevastované bývalé vojenské objekty včetně zbytků ostnatého drátu. Předtím, než seběhnu kolem České studánky zpět k autu, si ještě odskočím na nedalekou Skalku, zalesněný vedlejší vrcholek bez výhledu, přes který vede zelená turistická značka.

Ve středu ráno vyrážím po modré směr Pancířský hřbet. Postupně zdolávám tisícovky Pod Pancířem, Pancíř (na vrcholu s turistickou chatou a rozhlednou), Habr a nejvyšší horu hřbetu Můstek. Zdolání dvou západních vrcholů Můstku znamená cestu zpět do údolí, to však výkonnostnímu turistovi nemůže nijak vadit, neboť čím větší převýšení, tím větší sranda. Přestože si myslím, že jsem obě vrcholové skalky našel, procházím si tento romanticky rozeklaný výběžek celý. Vracím se nahoru k turistickému rozcestníku a vyrážím na Jedlovou, osamocenou tisícovku mimo turistické cesty. Vrchol s dřevěnou cedulí a s vrcholovou knihou nalézám poměrně snadno a pokračuji na Prenet a následně Malý Prenet s velmi pěkným výhledem na vodní nádrž Nýrsko a celý protější Špičácký hřbet. Z Malého Prenetu to beru šusem přímo do Zelené Lhoty. Cestou nicméně neodolám a uvíznu na delší čas v pralese borůvek a ostružin. Ze Zelené Lhoty pokračuji po zelené a poté kousek po červené na pěkné tisícovky Na Výšině a Lovečná. Protože je bohužel již poměrně pozdě, přehodnotím svůj původní plán jít zpět po hraniční hřebenovce a vyrážím po červené asfaltové „magistrále“ směr Černé jezero a Železná Ruda. Před Černým jezerem si ještě odskočím na přístupný severní vrchol Jezerní hory a pak už hurá k jezeru, kde je - až na dvě turistky, co se zřejmě rozhodly spát na břehu pod širákem - liduprázdno. Dále pokračuji tzv. Rozvodskou cestou kolem Malého Špičáku na Špičák. Tam vylezu na vrcholovou skalku a protože ještě není úplná tma, chvíli si zamedituji na rozhledně. Pak už pokračuji potmě zpět do Železné rudy.

Ráno se vydávám autem kousek na německou stranu, odkud chci zdolat hraniční hřebenovku. Myslím, že hraniční pěšiny jsou v českých horách to nejhezčí, kam se může turista -  samotář vydat. Při výstupu na Svaroh sice nejprve míjím davy německých důchodců sklízející česačkami borůvky, nicméně dále to už je to přesně tak, jak jsem čekal - opravdová paráda. Otevírá se mi krásný výhled jak na německou stranu Šumavy s Velkým Javorem, tak i na českou stranu včetně Pancířského hřbetu. Postupně zdolávám Velký Kokrháč, Čekání, jižní vrchol Ostrého (chvíli mi trvá ho správně identifikovat) a dominantní Ostrý. I když několik euro mám, odmítám zde čekat v davu na německé pivo a pokračuji dále po hranici na severní vrchol Ostrého, Holi a Helmwald, jejichž vrcholy leží přímo na hraniční pěšině. Chvíli váhám, zda se vydat na nepřístupné Lomničky (NPR Královský hvozd), nicméně nakonec dodržím svoje pravidla, obracím se, a vracím se stejnou cestou zpět.

Svůj krátký výlet na Šumavu hodnotím kladně, zdolal jsem 23 tisícovek, více než 90 km a převýšení přes 4.500 m.




Martin Pesler
21.8.2018

V sobotu 4. srpna se konal 8. ročník pochodu Kudy chodili trempové aneb sejdeme se v Pikovicích, kam jedeme už v pátek, a jako prolog absolvujeme procházku nad nedaleký soutok Vltavy a Sázavy na vyhlídku Orlí hnízdo, odkud je skutečně krásný pohled jak na soutok, tak i na Davli.

V sobotu vstáváme značně brzy a já vyrážím na padesátikilometrovou trasu. Po červené proti proudu Sázavy, krásný úsek s výhledy po Posázavské stezce. Takže po ránu obdivuji Pikovickou jehlu a výhledy z Klimentovy a Raisovy vyhlídky. Škoda jen, že v Sázavě je šíleně málo vody, takže vodácké „ahoj“ nehrozí. Duše se místy vznáší nad skalami… říčko, moje Sázavo... v klínu rozervaných skal... se tu skutečně naplňuje.

Pak vystoupáme do obce Hostěradice s první kontrolou a lesními a polními cestami stoupáme z údolí do Netvořic. Vyhneme se tím asfaltovému úseku po značce. Z Netvořic nás pak dlouho vede zelená značka. Začíná řádně připalovat a každý, byť jen malý stín, je vítaný. Projdu přes několik osad a malých vesniček a v Jablonné kolem zdi zámeckého parku. Stezka chvílemi prudce stoupá a já musím v každém kopci odpočívat. Pak scházím do Měřína na břehu Slapské přehrady, kde neodolám, svléknu se, chvíli si zaplavu a ochladím aspoň trochu tělo i hlavu. Výše v restauraci si dám kromě piva i malinovku a šlapu dál.

Přes Stromeč se dostaneme k modré trase, po ní na Pexův luh a dál kousek po žluté. I tu ale opustíme a následují za sebou tři nádherné vyhlídky na Vltavu. Postupně Bednář -  nádhera, pak Máj -  ta je přímo exkluzivní a pozorovat odtud zakleslý meandr řeky, to by se dalo snad věčně. Pak opět dolů. Musím odpočívat a došla mi voda. V osadě Proudy ji vyprosím od starého trempa. Má nádherný výhled na řeku z verandy. Naproti někde u vody je legendární osada Ztracenka. Dál následuje Smetanova vyhlídka a opět jsem naprosto unešen výhledem na kroutící se řeku ve skalnatém údolí. Řeka je nadržená nádrží Štěchovice, kdysi předtím tam byly Svatojánské proudy.

Mezitím se zatáhlo a začne krápat. Dojdu do Třebsína, kde si pro změnu dám ovocného birela, krásně osvěží. Následuje Závist a neznačeně na žlutou. V popisu se trochu ztrácím a netrefím přesně trasu, ale do cíle v Pikovicích nakonec zdárně dojdu. To už je dávno po dešti a opět strašné horko. Jsem moc rád, že jsem v tom horku tu 52 km dlouhou trasu absolvoval. Konec konců, pro turistu je to krásný dárek k narozeninám, a tak jsem to tím pochodem krásně turisticky oslavil a nehnal se - na trase jsem strávil něco přes dvanáct hodin.




Martin Pesler
29.7.2018

V sobotu 21. července vyrážíme do Zdic na "Setkání na Dědu aneb od nejmladší rozhledny na Krušné hoře Máminka k jubilantce rozhledně na Dědu". V osm se vydáváme směrem na Černín a pak již pěknými lesy k rozcestí U boudy. O kousek dál se od značky sami odpoutáme a cestami a vzhůru míříme přímo na vrchol Vraní skály, kde je upravená vyhlídka a k poznání toho, co je vidět, slouží zajímavě pojatá zaměřovadla. Vrchol i skála jsou opravdu zajímavé, takže ten odskok mimo trasu stál za to.

Sestoupíme k myslivně Král, kde je pamětní deska s textem "Z přátelství, které uzavřel pod tímto krovem Jindřich Fügner s Dr.  Miroslavem Tyršem, vzešlo Sokolstvo spojující slovanský svět." Kus po silnici a lesy dál kolem bývalého dolu Gabrielka vzhůru na Krušnou horu na rozhlednu Máminka sloužící turistické veřejnosti od jara roku 2015. Je pěkná a z vrcholu je docela pěkný výhled. Lesem sejdeme dolů do Hudlic, kde je památník Josefa Jungmanna, a opět si odskočíme mimo trasu na Hudlickou skálu, opět s vyhlídkovým skaliskem na vrcholu a zaměřovadly k lepšímu určení výhledu.

My jsme ale časově trochu ve skluzu. Trochu se snažíme přichvátnout, i když je hic a pot z nás jen leje. Přesto se nám podaří být ve tři na Dědu (do tří je tu totiž kontrola). Rozhledna byla postavena v roce 1893, takže má letos 125 let, a je tak o pět let mladší než KČT. A stále je hezká. Poté už jen dolů do Berouna. Ještě se pocouráme městem, abychom měli 30 km za sebou, a míříme do cíle v pivovaru Berounský medvěd. A cíl v pivovaru, jak každý turista ví, nemá chybu. Jednak je tam dobré pití, ale v tomto případě i dobré jídlo, a tak se pak domů zase až tak nespěchá.




Martin Pesler
22.7.2018

Na přechod Malých Karpat vyrážíme opět s Vláďou ve dnech 10. - 13. července a před začátkem akce máme opět mnoho otazníků, zda vydrží Vláďova noha a co počasí, které také nemá být moc ideální. Má se tím zakončit náš letitý projekt, a to putování po Cestě hrdinov SNP, kdy jsme z Dukly vyšli v létě roku 2015. Tenkrát jsme to chtěli jít celé najednou, ale nevyšlo to. Po etapách však postupně pokračujeme dále.

A tak v úterý jedeme vlakem přes Brno a Kúty a vysedáme na zastávce Buková, odkud je to doslova pár kroků na červenou magistrálu. Čeká nás putování nekonečnými bukovými lesy. I v těchto horách jsem již dříve byl, ale zpravidla brzy na jaře či později na podzim, ale nikdy ne v létě. Zkraje nás vedou pohodlné cesty lesem a pak nepříjemný úsek kolem prašného kamenolomu Buková po asfaltu a na pražícím slunci, naštěstí ne moc dlouhý. Kousek za ním ze silnice odbočujeme do lesa. Jsme 250 metrů nad mořem a kolem chat vystoupáme na první skalnatý kopec - na Havraniu skalu, asi 600 m.n.m. Zde se rozhlédneme, na obzoru atomová elektrárna Jaslovské Bohunice.

O kousek dál začíná NPR Záruby chránící přirozený bukový les, a tak je to tu místy jako v pralese. Jdeme bujnou vegetací sahající do pasu, a tak jsme za chvíli pěkně mokří. Začalo totiž drobně pršet a v dálce hřmí. Dalším vrcholem je nejvyšší malokarpatský kopec Záruby, měřící 768 m.n.m. a na vrcholu skalnatý. To již prakticky přestalo pršet, a tak nám nic nebrání výhledu na táhlé zelené nekonečné kopce. Pokračujeme po skalnatém hřebínku dál a mokrý vápenec sakra klouže. Na konci je zřícenina hradu Ostrý kameň. Trochu ho prolezeme a klesáme do údolí. Opět někam na 300 metrů nad mořem. Pak následuje opět stoupání, občas i kousek klesáme, prostě jak na houpačce. K večeru projdeme kolem loveckého zámečku Mon Repos a stoupáme na Amonovu lúku. Tam skutečně nacházíme přístřešek, a tak je pro dnešní noc rozhodnuto.

Druhý den ráno zahajujeme stoupáním na Klokoč a opět je to hezký kopec s loukou na vrcholu. Pak dolů nějaká ta sedla a opět nahoru na 752 metrů vysokou Vápennou. Ta je opět skalnatá a ozdobená malou rozhlednou. Opět začalo pršet. To určitě proto, abychom nezapomněli, jak mokrý vápenec klouže. Z vrcholu navíc opět strmě scházíme až dolů do Sološnické doliny do nějakých 260 metrů nad mořem. Stále drobně prší a v údolí poblíž rozcestí je přístřešek, a tak se tu najíme, uvaříme i kávu a odpočineme si. Vláďovi se zase o slovo hlásí bolavá noha. Ta se asi po hodinovém odpočinku uklidní, déšť také zvolna přestává, a tak pokračujeme dál. Stále hluboké bukové lesy, zpestřené občas skalkami, loukami a vrcholy. Pěkná louka je Čermákova, a tak si tam v přístřešku opět na chvilku sedneme. Následuje pěkný vrchol Skalnatá a opět jsme přes 700 m.n.m. Pak pěkně zvlněná hřebenovka a večer jsme v sedle Pezinská Baba. Stavíme se na pivo a najdeme nedaleký přístřešek, který je sice velikostně skromnější, ale přespat se tu dá.

Třetí den putování začíná jasnou oblohou a je i tepleji než předchozí den. Ze sedla stoupáme na Konské hlavy a pak následuje vrchol Somár. Z obou jsou částečné výhledy, z druhého už tušíme na konci Kamzík. Pak už hřebenovka dlouho klesá a kopce jsou nižší, ale bukové lesy jsou stále hezké. Poté co mineme hájovnu Bílý Kříž, přibývají přístřešky, studánky, lidé, cyklisté a celkově je to tu upravenější. Odpoledne jsme na 439 metrů vysokém vrchu Kamzík s televizním vysílačem přímo nad Bratislavou. Následuje sestup, cestou je ještě nová dřevěná vyhlídková věž s krásným výhledem na město. Sestoupíme do města a přes Horský park, míříme na Slavín a z něj dolů do Mlynské doliny. Den se již pomalu nachyluje. Vystoupáme na zalesněný kopeček, nad rodinnými domy. Poslední běžci opouštějí les a my si můžeme rozložit spaní, přespíme tu pod širákem.

Poslední den nás čeká v podstatě jen kousek. Ráno seběhneme dolů do další bratislavské čtvrti a hned stoupáme do lesů. Tak postupně obcházíme Devínskou kobylu a vystoupáme téměř na její vrchol, odkud je výhled na Dunaj a les větrných elektráren v Rakousku. Pak už jen bukovým lesem dolů a po desáté dopolední jsme na Devíne, kde cesta u hradu končí. Pod námi soutok Moravy s Dunajem a cesta tu končí i nám. Vláďa to se mnou došel, a tak jsme dokončili naše putování po Cestě Hrdinů SNP, magistrály o celkové délce téměř 750 km, vedoucí přes celé Slovensko.




Martin Pesler
20.7.2018

Ve dnech 5.  a 6.  července realizujeme dlouho plánovanou akci. Vlakem se dostaneme do Harrachova a odtud dále po před osmi lety obnovené trati jedeme do Szklarske Poreby a po přestupu dále směr Jelenia Gora. Tak objedeme malebnou horskou tratí Krkonoše. Vidět je z Polska ze severu a koukat k jihu na hradbu hor, to je úplně jiné než z české strany. Odtud ční opravdu strmě k nebesům.

Pokračujeme do Sedzislawi a po přestupu přes Královec vystupujeme odpoledne z vlaku na zastávce Křenov. Sejdeme do vsi a po žluté stoupáme do nedalekého Žacléře. Nad námi se tyčí hřbet Rýchor se známým Dvorským pralesem. My ale míříme v podstatě nejkratší cestou vzhůru na Roh hranic. Před nimi ještě malebné krkonošské chaloupky rozházené ve stráních, velká louka a následně nás již pohltí lesy. Pak dále již po hranicích po naší červené, kterou po chvilce vyměníme za polskou zelenou. Z Polska se valí mraky, ale naštěstí nás chytne jen přeháňka. Daleké výhledy střídavě k nám a do polských kopců a jezer. Na Lysečinské hoře je již po dešti a opět výhled. Odtud sejdeme na Pomezní boudy a stavíme se v minipivovaru Trautenberk a ochutnáme jejich pivo.

Další den stoupáme do Sovího sedla, dál kolem Jelenky a odtud již strmě na Svorovou horu. Slunce ale zvolna začíná tahat mlhu z polských nížin, a tak koukáme místy na cáry mlhy a mraků, jak stoupají kolem nás. Ještě pod Sněžkou ji chvíli vidíme, ale souboj nakonec prohrajeme. Pohltí nás i vrchol Sněžky mraky. Na vrcholu je liduprázdno, ještě nepřijela lanovka z Pece, to se ale po chvilce změní. Vláďu opět začala silně bolet v Rumunsku natažená noha a rozhodne se sjet dolů lanovkou, já pokračuji po hřebeni dál. Chvíli setrváváme, rozhled nám ale není umožněn. První lanovkou začínají proudit davy lidí, a tak pokračuji dál.

Sejdu ke Slezskému domu a po cestě česko-polského přátelství kráčím dál. To jsem již pod mraky a čekají mě nádherné výhledy do kotlů s nádhernými jezery ledovcového původu. Jde to pěkně popořadě - napřed Maly Staw a pak ten Wielki Staw. Ale nemůžu si pomoct, víc se mi líbí ten malý, shora se lesknoucí jako bezedné vodní oko. Za jezery jsou skalní útvary Polední kámen. To už i sem dorazily proudy a doslova davy lidí a já je nepřetržitě potkávám. Chvílemi je to doslova jak na Václaváku. Sejdu ke Špindlerovce a následuje stoupání na Dívčí a posléze Mužské kameny, vše je tu v rovnováze. Obejdu Vysoké Kolo, pohled ke Sněžce je stále zahalen, a pohlédnu do Sněžných jam. Tam bych asi fakt padat nechtěl. Ještě kousek pokračuji po hřebeni a sejdu k prameni Labe a na rozcestí U Čtyř pánů. Odtud již po modré do údolí říčky Mumlavy a podél jejího peřejnatého toku. Dole kolem známého Mumlavského vodopádu do Harrachova. Večerní vlak mě pak po těch asi šedesáti horských a krásných kilometrech odváží domů, na severním obzoru se klene hradba Krkonoš a Sněžka se mi na tu dálku jasně směje. No,  výhled bude snad jindy.




Vít Dušek
12.7.2018

V sobotu 23. června se konal v Chotěboři již 10. ročník Chotěbořského putování. Jednalo se o pochod a cyklovyjížďku. Tato akce je organizována zejména pro děti. Čekala na ně 6 km dlouhá trasa, na které si mohly zasoutěžit s bytostmi z pohádek.

Setkat se mohly například s vlkem a Červenou Karkulkou, s čertem, Popelkou, vodníkem a dalšími. Na každém stanovišti po splnění úkolu děti dostaly drobnou sladkost. V cíli po splnění všech úkolů dostaly čokoládovou medaili a mohly si vybrat dárek od sponzorů, kterým tímto děkujeme.

Mimo trasy pro děti si mohli účastníci vybrat pěší trasy o délce 15, 28 nebo 50 km. A pro cyklisty byly připraveny trasy o délce 25, 40 a 70 km.

Tato akce byla zařazena do Rodinné turistikyToulavého kočárku a velké poděkování patří Klubu českých turistů, který přispěl dotací, díky které bylo možné akci zorganizovat v takovémto rozsahu.

VAŠE OHLASY V NAŠÍ KRONICE:
  • Chotěbořské putování se nám moc líbilo, příští rok přijdem zas. Rodina B., Eliška, Verča, Vojta, Pavlík
  • Opět moc pěkně připravené, děkujeme. T., HB
  • Děkujeme, moc se nám procházka líbila:-) Š.A.
  • Opětovně super, skvěle organizované. Moc děkujeme. J.
  • Krásná túra (jako vždy). B., Krucemburk
  • Báječné Chotěbořské putování, moc děkujeme a těšíme se na příští rok. T.
  • Děkujeme za pohodové putování, vlk byl super. Aneta a Elen
  • Chotěbořské putování bylo krásně strávený čas. E.L.
  • Chotěbořské putování bylo super! N.
  • Díky za krásný zážitek. Děti + vychovatelé DD Nová Ves u Chotěboře
  • Hezký zážitek:-) F.
  • Nezmokli jsme, už jsme tu. Díky, líbilo se nám to. KČT Havl. Brod
  • Super výlet. Děkujeme! Děti a vychovatelé DD Nová Ves u Chotěboře
  • Děkujeme za krásný výlet. K.
  • Děkujeme za krásnou procházku. Kačenka O.
  • Bylo to úžasné. Katka
  • Děkujeme! Turistka Blanka Š. a Vašek
  • Moc děkujeme za úžasné dopoledne. Super túra a nádherný vlk. Lída a Nelinka B., Karolínka, Liduška, Jiráskovi, Josef K. Petrkov HB
  • Dnes se mi to moc líbilo, hlavně jak na nás vybafl vlk. Napsal Pepa J.
  • Dnes se mi to moc líbilo! Anna S., Kateřina J., Patrik T.
  • V pohodě se jelo na kole a hlavně nepršelo. Miroslav P.
  • Děkujeme za příjemnou procházku naším okolím. Jen mne udivilo, že jsem nejstarší účastnice. Na druhou stranu jsem ráda, že mi to ještě šlape. Eva S., Lad.S.



Martin Pesler
5.7.2018

Již 42. ročník pochodu Noční výstup na Sněžku za východem slunce se konal 29. června. Tento pochod nepořádá KČT, nýbrž Sokol Dolní Kalná, a má jen jednu trasu - a to rovnou 50 km.

A tak hned z práce jedu do Dolní Kalné, odstartuji a mířím mírně zvlněnou krajinou krkonošským podhůřím, která v kontrastu s vrcholky nejvyššího českého pohoří vypadají tak trochu jako trpaslíci. Kus vede i podél 8 km dlouhé nákladní lanovky dopravující vytěžený vápenec z lomu u Černého Dolu do vápenky v Kunčicích na zpracování. Po 19 km, které byly stále po vlastním značení, dojdu na první kontrolu v Černém Dole. Dám si vydatnou gulášovou polévku a chvíli posedím.

Pak modrá turistická značka a za tmy dlouhé a místy i strmé stoupání na Lučiny. Jdu mlčky a sám, občas někdo předejde mne, či já jeho, snažím se jít pomalu, nechci to přepálit. Nahoře na Lučinách se zastavím v Lesní chatě a trochu se přiobleču, začíná foukat a trochu se i ochladilo. Pak výš, jako červený maják svítí vysílač na Černé hoře. Na Liščí vcházíme do mraků a hlavou se honí myšlenky, aby se mraky protrhaly. Pak se ještě zastavím Na Rozcestí na posledním občerstvení a dám další vrstvu na sebe. Projdu kolem ztemnělé Výrovky a u památníku obětem hor si vezmu lehkou větrovku, tady fouká o poznání silněji. Kolem zavřené Luční boudy, ve které dříve bývala při tomto pochodu kontrola i občerstvení, a nahoru se chodilo hromadně. V husté mlze tedy dál.

Těsně před půl pátou jsem na Sněžce a člověk si živě představuje, jak z polských nížin zvolna vychází slunce. Bohužel pro hustou mlhu ho nelze vidět. Jsme v mracích, do kterých se halí krkonošské hřebeny. Počasí je „letní“, 3,5 °C, vítr fouká kolem 50 km/h a hustá mlha. A tak není divu, že se nikdo nezdržuje, a jde po chvilce dolů. Dnes nám to slunce na Sněžce fakt nevyjde. Ale nevadí, třeba jindy.

Sejdeme opět k Luční a po modré dolů údolím Bílého Labe, kde jsou na začátku krásná suťová pole a balvany a níže peřeje i vodopády. Prostě paráda. V údolí U dívčích lávek je cíl a malé občerstvení. Hned prvním autobusem jedu do Dolní Kalné. V něm samozřejmě hned usnu a budím se až při výstupu. Doma si chvíli pospím a rychle zase do zaměstnání. V neděli brzy ráno mohu chvilku pozorovat pěkný východ slunce za Železnými horami, to je ale jiná kategorie východů.




Martin Pesler
18.6.2018

V sobotu 16. června míříme na pochod do Doubravníku. Městys ležící v hluboce zařízlém údolí Svratky a je obklopen strmými stráněmi Hornosvratecké hornatiny. Při příjezdu si nelze nevšimnout pozdně gotického kostela Povýšení sv. Kříže, který byl později barokně upraven. Uvnitř je jak hrobka pánů z Pernštejna, tak i pánů Mitrovských.

Po startu míříme hned na trasu a po zelené stoupáme na malebný vršek Pláňavy, s proužky starých zarostlých pastvin, políček a sadů. Na několika místech terasovitá políčka a cesty z vyskládaných kamenů. Klesneme do údolí Svratky a rychle míříme k Borači a dál k Předklášteří. Zajdeme se pokochat klášterem sester cisterciaček Porta coeli (Brána nebes) a míříme dál k Tišnovu.

Zde trasa pokračuje Cestou hrdelního práva, kde na pomyslné cestě na tišnovskou šibenici je znázorněno sedm hlavních hříchů i jejich protikladů, sedmi hlavních ctností. Postupně tak za sebou následuje pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost a v protipólu k nim pokora, štědrost, přejícnost, mírnost, cudnost, střídmost a píle. Za kolik z těchto hříchů bych byl ve středověku popraven, raději nedomýšlím. Cesta končí na místě bývalé šibenice, kde je kaple smíření a výhled do údolí.

Pokračuji na Klucaninu, kde je kontrola a rozhledna, a tak opět neodolám. Z rozhledny opět klesám, projdu okrajem Tišnova a po modré obejdu nádherný vrchol Květnici. Dříny v jejích stráních už dávno odkvetly. Okrajem Lomničky opět do údolí Svratky do Štěpánovic. Odtud po žluté vzhůru a místy dosti strmě, až vystoupám na lučnatý a výhledový Veselský Chlum. Údolí Svratky je odtud opravdu velmi hluboko. Lesem a mezi poli do vesničky Ochoz a opět do kopce do strání pod Sýkořem. Od skalisek pak sešup do Křeptova a opět vzhůru. Malebné vršky, lesy, pastviny. Následují Křížovice, ale ještě se nejde přímo dolů, ale zacházíme si po trase na okraj Černvíru. A odtud po červené už do cíle v Doubravníku.

Oficiální délka trasy byla 42 km, ale díky několika zacházkám jsem opět ušel o několika zacházkám něco více. Naměřil jsem díky několika zacházkám 44 km s převýšením 1.400 metrů. Časově to bylo prakticky shodné s padesátkou minulý víkend v Polabí, ale zase ta příroda a panoramata za to určitě stály. A ještě jedna drobnost z odboru KČT Doubravník - jejich čestným členem je malíř Stanislav Bělík, autor moc hezkého diplomu, kterému je letos krásných a nekulatých 99 roků. Takže jen hodně zdraví!




Martin Pesler
12.6.2018

V sobotu 9.  června vyrážím do Lysé nad Labem, kde je start pochodu Stezkou Bohumila Hrabala, a já si po dlouhé době zkusím 50 km trasu. Ráno projíždím vlakem Nymburk, tady je bouřka a pěkně lije, ale v Lysé jen trochu sprchlo. A tak odstartuji a hned jdu.

Je pod mrakem, a tak aspoň nebude horko od samého rána. Po červené jdu na náměstí a pak ke Svatému Václavovi zdejšími borovo-dubovými lesy. Pokračuji pronásledován bzukotem komárů a občasného plácání po nich, do Káraného s  „menší“ vodárničkou - úpravnou vody pro část Prahy. V lesích jsou vrty a na spoustě míst označení zákazu vstupu. Dál lesy do Sojovic, kde opět přejdu na červenou značku a přes Starou Lysou mezi poli s mrkvičkou a cibulkou se blížím zpět do Lysé. Z kopce nad zámkem pohlédnu na kus úrodného Polabí s Čelákovicemi v pozadí a opět přes město.

V místě startu je nyní kontrola, a tak si dám v  polovině pochodu první pivo. Chvilka pauzy, blíží se jedenáctá a  začíná být horko. Oblačnost se rozpustila a mé tempo rychle klesá. Pomaleji pokračuji k Labi a dál podle něj. Projdu kolem menhiru a zamířím k Josefskému prameni, kde je kontrola. V hospodě je zavřeno, a tak tedy na Hájenku. V uších mi zní úryvky písničky od Karla Zicha „Mám v hlavě brouka“:

Komáři tu štípaj ve dne v noci
od hlavy až k patě v obci Sadský
a dál, Hradištko, Kersko, Semice
kde na jednom hřbitově Bogan spí

Mám brouka v hlavě z kerských lesů
kde si teče Josefskej pramen
známou Kerku si lidi plněj
do starejch lahví od Dobrejch vod

Zde dohoním Vláďu se Zpožďou a napřímo Kerským lesem k Pepinově borovici a dál Hradištko, za kterým jdeme mezi kedlubnou a mrkví a pokropí nás zavlažovací systém. Aspoň jsme se trochu a chvilkově zchladili. Kolem jezera v Sadské a přes Písty, kde jen tak tak stihneme poslední kontrolu. Odtud je to do Nymburka už jen kousek a v cíli v areálu pivovaru jsme krátce po páté. A cíl v pivovaru - to nemá chybu! A tak jako obvykle je po zdařilém pochodu velmi veselo!




Martin Pesler
10.6.2018

Banát je rozsáhlá oblast v jihovýchodní Evropě, která byla po vyhraných válkách s Turky následně dosídlena, a v kopcích nad Dunajskou soutěskou v první čtvrtině devatenáctého století vzniklo šest českých vesnic.

A tak na týden na konci května jedeme do Rumunska, kde postupně v okolí dvou českých vesnic Bígru a Eibenthalu obnovíme značení na 26 km. To značení vzniklo hlavně kvůli Čechům, kteří sem stále jezdí a poznávají a putují od vesnice k vesnici. Kraj je tu krásný a lesy panensky divoké.

Není problém se tu kdekoli poměrně levně ubytovat i s polopenzí. Domácí strava je vydatná a nám se nikdy po skvělé snídani na vidličku skoro ani nechtělo zvednout se a jít značit. Snídaně nás pohodlně zasytila až do večeře.

Přes den jsme malovali turistické značky, prořezávali podrost, který je clonil, řešili křižovatky a občas se kochali z vyhlídek pohledem na zelenou zvlněnou zalesněnou krajinu. V lese jsme občas potkali srnce či jeleny, po bouřce, která nás také jednou chytla, jsme viděli spoustu mloků a také pozorovali několik velkých roháčů. Na loukách cvrkali cvrčci a cikády a přes nohy nám skákalo plno kobylek.

Týden práce nám utekl jako voda a za námi zůstal kus trasy s čerstvě zářícími značkami.




Martin Pluhař
16.5.2018

Okolnosti mi neumožnily zúčastnit se našeho číhošťského pochodu, a tak jsem rozhodl uctít památku pátera Josefa Toufara návštěvou jeho rodné vsi Arnolec. Tenhle kout Vysočiny pod Havlinou (707 m.n.m.) mám moc rád a vždycky se sem moc rád vracím. Učarovala mi Balinka, která pod Havlinou pramení a která se spokojeně klikatí až do Velkého Meziříčí, kde se vlévá do Oslavy. Balinské údolí, začínající prakticky už za Uhřínovem, považuji za jedno z "povinných míst" turisty na Vysočině.-)

Arnolec je první obcí, kterou Balinka protéká. Žije zde asi 170 obyvatel. Nejnápadnější stavbou obce je kaple svatého Vendelína z roku 1874, která prošla kompletní obnovou v letech 2004 - 2007. V roce 2007 při příležitosti oslav 105. výročí narození Josefa Toufara a druhého setkání rodáků byly v kapli instalovány a vysvěceny dva nové zvony. Půl kilometru na východ od obce stojí kaplička svaté Anny z roku 1734 a asi kilometr na západ nepřehlédnutelný smírčí kříž "Baba", považovaný za nejvyšší kamenný kříž na Vysočině. A nesmíme zapomenout ani na Rychtářský rybník. Jedná se o přírodní památku s výskytem silně ohrožené trávy puchýřky útlé.

Památku Josefa Toufara připomíná pamětní deska z tmavého teraca s rytým a zlaceným písmem na jeho rodném domě čp. 1, která byla odhalena 20. října 1991. Těch několik málo slov stačí, abych se otřásl odporem vůči zrůdnosti komunistického režimu a aby mou mysl zaplavila hluboká pokora k životu a k dnešní poklidné demokratické době.

Čím jsem starší, tím víc se mě temné kapitoly nedávných dějin naší země dotýkají a tím víc o nich přemýšlím. A je mi smutno všech, kteří je vidět nechtějí, zpochybňují je a bagatelizují. A o to víc cítím neodolatelnou potřebu napsat na téma zinscenovaného procesu s páterem Josefem Toufarem komentář, ale neodvažuji se. Nejsem historik a nerad bych se před našimi čtenáři ztrapnil. Připojím tedy jen dva krátké odstavce:

(1) Nedávno jsem na internetu objevil krátký film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Jedná se o třináctiminutový propagandistický dokument prominentního režiséra Přemysla Freimana z roku 1950, který "odhaluje číhošťský zázrak". Typické dílko komunistické demagogie - lži, intriky, překrucování historických událostí. Je to dílko tak hanebné a ubohé, že už ve své době vyvolávalo rozpaky a nedůvěru. Doporučuji všem! Zvláště pak všem pochybovačům a zaslepeným!

(2) Jsem vděčný zakladatelům našeho pochodu Po stopách pátera Josefa Toufara do středu ČR za to, že je. Za to, že se jméno pátera Josefa Toufara na Den vítězství vynoří a že si jej ta stovka účastníků připomene a třeba o něm krátce při pohledu na číhošťský kostel Nanebevzetí Panny Marie popřemýšlí. Tak za to díky!




Martin Pesler
15.5.2018

Na státní svátek 8. května, letos stejně jako každý jiný rok, proběhl pochod Po stopách pátera Josefa Toufara do středu ČR. Letos už po osmé a opět pochod hvězdicový. Sám účastník si volí svoji trasu a může ji jakkoli kombinovat. Nejblíže do Číhoště je to z Leštiny u Světlé, kam se lze dostat vlakem.

Zhruba o půl desáté dorážíme do Číhoště, kde už nás v hospůdce Na Středu čekají. Vybalíme věci, nové diplomy a už tu jsou první zájemci a účastníci pochodu. Lidé se postupně střídají a největší nápor je v hospůdce mezi jedenáctou a dvanáctou, kdy je téměř celá zaplněna procházejícími či projíždějícími turisty. Hučí to tu jako v úle a gulášová polévka jde rychle na odbyt. Kdo se loudá, na toho už odpoledne nezbude. Ale řízek mají stále.

Je nádherný jarní den, slunce se snaží, a tak samozřejmě vyláká i spoustu turistických nadšenců. Kromě známých tváří z okolních odborů ze Světlé nad Sázavou, Havlíčkova Brodu, Telče, Třebíče, Žďáru nad Sázavbou, Hlinska, Humpolce a z Jihlavy dorazí i několik vzdálenějších. Od Kolína, z Prahy, Rokycan, Ústí nad Orlicí a asi nejvzdálenější ze Zlína.

Nakonec napočítáme účast 98 pochodníků a s námi dvěma pořadateli tak účast zaokrouhlíme na rovnou stovku. Při odjezdu ještě navštívíme bývalého člena zastupitelstva obce pana Cihláře a popovídáme si jak o vzniku trasy a o začátcích tohoto pochodu, tak i o dalších možnostech propagace obce i pochodu samotného.




Martin Pluhař
29.4.2018

Dvakrát do roka turistická kontrolka zabliká, že se blíží termín pravidelných pochodových akcí v Třebíči. Na jaře "Oblastí klidu Třebíčsko" a v říjnu "Podzimním Horáckem". Přívětivé trasy, přívětivá příroda, přívětiví lidé. Dnes ráno bylo chladno a před klubovnou nás vítal 2D Láďa v kulichu. 3D Láďa v klubovně byl už vyletněný a pobíhal v kraťasech. Oba dva samozřejmě vysmátí. Škoda, že mě nenapadlo vytáhnout z kapsy foťák.-)

O tom ranním kulichovém výjevu se mi pak na maratonské trase zdálo celý den. Slunko na obloze žhnulo a na asfaltech před ním nebylo úniku. Spálil jsem si ruce, obličej, krk, uši. Je to peklo chodit na pochody bohatých odborů. Zvlášť když mají za sponzora ČEZ. Dukovanská elektrárna na nás nešetřila a přitápěla nám po celý den.-)

Celkem se dnes našlo na sto padesát odvážlivců, kteří byli ochotní nechat se ogrilovat nefalšovaným dubnovým letním sluníčkem.-) A to včetně našich věrných soukmenovců v Havlíčkově E-Legii - Peti, Ivoše a Kamila. Děkujeme organizátorům za hezký pochod a vlídné zacházení... a budeme se těšit s nadějí, že sponzorem podzimního pochodu by mohly být třeba místní mrazírny Tipafrost.-)




Martin Pluhař
27.4.2018

Zimní táboření sice skončilo koncem března, ale to není důvod, abychom se nemohli sejít, zapálit oheň, uvařit v kotlíku guláš a popovídat si. O víkendu 20.-22. dubna nás do brdských lesů vytáhli Iveta s Tomášem pod tajuplnou záminkou - termínu totiž neodpovídalo žádné významné životní datum.

Když jsme dorazili na tábořiště pod Brdo, všechno bylo jasné. Přivítali nás tu novomanželé Sešínovi, kteří v pátek učinili významný životní krok (gratulujeme!). Významný životní krok učinil i náš nejmladší Havlíček. Vyťapkat na nějaký ten kopeček Adamovi potíže nečiní, a tak jsem uvážil, že je čas, aby se začlenil se do téhle tlupy báječných lidiček a že je dostatečně teplo, abychom se vrátili domů živí, zdraví a bez nudle. A tak se s námi ve své premiéře vydal na společné táboření.

Bylo to prima a Adam měl největší radost z toho, že mohl opečený špekáček nejen povečeřet, ale i zbaštit ke snídani. Což bylo to první, co doma prásknul. A hned nato se přiznal, že si nečistil zuby.-) Lidi, bylo to moc fajn, ale jako vždycky děsně krátký. Tak zase někdy někde příště na viděnou.-)




Martin Pluhař
26.4.2018

Už je to víc než deset let, co se ke mně na mých turistických toulkách připojil kapr Jakub. A protože má jméno, tak to není ledajaký kapr. Logo kapra Jakuba je základním motivem projektu "Jihočeské pohádkové království", který představuje jižní Čechy svým návštěvníkům trochu jinak. Je určený nejen pro děti, ale i pro všechny dospělé, kteří si ještě umějí hrát.

Ideu kapra Jakuba vytvořil zakladatel projektu a královský kancléř Marcel Goetz a karikaturista Jaroslav Kerles mu vtiskl podobu a oživil jej - kapr chodí, jezdí na kole a na kolečkových bruslích, lyžuje, spí pod stanem, splouvá jihočeské řeky, hraje fotbal a taky třeba pije pivo.-) Většina jihočeských měst a mnoho dalších krásných míst má svůj "logovtip" - čili logo, které toto místo vtipně vystihuje.

Tak jako do zahraničí jezdíme s cestovním pasem, tak i do jižních Čech a na Šumavu jezdíme s pohádkovým cestovním pasem. Většina turisticky atraktivních míst tu působí také jako pohádková infokancelář, kde je možné získat otisk razítka s logovtipem. A za šedesát takových razítek turista získá potvrzení, že se stal "Jihočeským vandrovníkem". Není to nic obtížného, protože razítkových míst je více než tři sta. Samozřejmě, že nejvíc se jich nachází na jihu Čech, ale narazit na ně můžeme i jinde. Vysoká pravděpodobnost výskytu je také u nás na Vysočině a na rozhlednách.

Je to moc hezká a nenásilná cesta, jak motivovat děti, aby měly z cestování radost. Aby se těšily na daleké cíle a nebyly líné chodit. Jen je třeba tomu cíli přiřadit nějaký smysl a příběh, abychom podnítili jejich fantazii a zájem. Všechno tohle existence pohádkových regionů svým zaměřením a posláním splňuje dokonale a Jihočeské pohádkové království patří mezi ty nejvíce aktivní.

Už několikrát jsem veřejně hovořil a psal o tzv. "alternativních formách turistiky". Poměrně často propaguji turistiku s geocachingem, kdy se pomocí navigace hledají skryté poklady. Mezi alternativní formy považuji i cestování za pohádkovými regiony a za jejich příběhy. Cíl je odlišný, ale princip totožný. Proto jsem se před několika roky rozhodl na projektu aktivně spolupracovat a podporovat jej. Přijal jsem proto hned dvě funkce - "Ministra pro pěší turistiku" a "Chodicí pohádkového kanceláře". Mnozí návštěvníci našich pochodů zaznamenali, že cestovní pas nabízíme, a na putování za kaprem Jakubem je svým dětem pořídili. No a za ušlapané kilometry na pochodu ode mne hned dvě zasloužená "startovací" razítka obdržely (to jako ty děti).

Jednou z pravidelných aktivit projektu je jarní "Pohádkový den". Koná se pokaždé v jiném městě, ten letošní byl ve Vimperku. Malí školáci dostali volno, aby si mohli užít den plný pohádek a her ve společnosti pohádkového krále (po desetiletém kralování Zdeňka Trošky je současným panovníkem Václav Vydra), jeho družiny a pohádkových bytostí. Jen pohádkový průvod čítal několik set účastníků a policie kvůli němu uzavřela na několik desítek minut provoz ve městě.

Letošní pohádkový den byl významný také pro Klub českých turistů, který od České pohádkové akademie obdržel ocenění za převzetí organizace "Měsíce věží a rozhleden". Jihočeské pohádkové království zahájilo tento projekt před pěti lety a KČT se k němu koncem loňského roku připojil. Měsíc věží a rozhleden je ohraničen dvěma státními svátky a trvá od 28. září do 28. října. Cílem akce je zdůraznění věží a rozhleden jako turistických cílů.

Coby ministrovi pro pěší turistiku a hrdému členovi KČT mi bylo ctí převzít za ústředí KČT z rukou Marcela Goetze tuto cenu, kterou vytvořila Střední keramická škola v Bechyni. V tom okamžiku byli v sále právě dva členové KČT - jen cenu předával a ten druhý ji přebíral.-)

Při udílení cen jsem za turisty pronesl zdravici Jeho Veličenstvu, jejíž text tady přepisuji. Buďte k ní shovívaví, prosím, načmáral jsem ji na kousek papíru ve chvatu čtvrt hodiny před příjezdem krále. Tak není... jako tak... úplně... však víte, co myslím...

      Králi, pozvedám pravici, abych ti pronesl zdravici!
      Vím, je to levný rým, ale když já to líp neumím.
      Představit se je v mém dobrém zvyku, jsem tvůj ministr pro pěší turistiku.
      A abych odhalil svou celou tvář, jsem také Chodící pohádková kancelář.
      Jsem kancelář chodící, v létě v zimě se potící,
      do kopců občas funící, pronásledován hejny komárů úpící,
      ale vždy prosící -
      aby tvé královské louky, lesy, pěšiny, stráně, úvozy a úžlabiny
      zůstaly turistům dobré vůle vždy sloužící!
      Slyš má slova stesku -
      to na Milevsku knížepán nám zrušil turistickou stezku,
      řka - toto je lesa můj díl a neprostupně si jej ohradil.
      Turista tulák tam marně hledá cíl... možná zabloudil... a ubývá mu sil.
      Já bych však raději vyslovil naději,
      o naději zmínku, že šlo jen o výjimku.
      Dávám ti slib za náš turistický lid, že ve tvých lesích bude klid.
      Tak jak slunko na nás shora shlíží, že turista přírodě neublíží!
      Chceme jenom dýchat svěží vzduch, nevadí nám hejna much,
      nevadí nám klíšťata, vezmeme si dlouhá kaťata.
      Chceme se jen s lesem sžít a nalézt tu vnitřní klid.
      A za ten klid budeme tě, králi, velebit!




Martin Pesler
5.4.2018

Z důvodu snesení mostu přes dálnici a výstavby nového je letos dočasně neprůchodný úsek modré značky Úsobí - Černý rybník v délce 5 km. Úsek je možno obejít po silnici přes Skorkov, Zbinohy a Větrný Jeníkov a dále pokračovat po zelené značce až k Černému rybníku (délka 9 km).

Mapa Jihlavsko 79 (A3)Havlíčkobrodsko 46 (C2).

180405_l.jpg



Vysočina-News.cz, 29.3.2018
3.4.2018

180329_Vysocina_news_bw.jpg



Martin Pluhař
26.3.2018

A máme to za sebou! Poslední diplomy jsme předali do rukou majitelů, jimž jsme k pogratulovali ke skvělým sportovním výkonům, potřásli jsme pravicí posledním turistům, kteří se obtíženi krosnou vydali na vlakové nádraží, vše jsme pečlivě poklidili, zhasli světla a dvakrát otočili klíčkem v zámku. Hotovo! Tvářil jsem se hrdinně, ale byla ve mne malá dušička. Teď můžeme být spokojení a dost možná i pyšní na to, že to všechno klaplo bez vážnějšího zaškobrtnutí.

Že jsme všechny „naše“ turisty provedli po „našich“ trasách bez zhmožděnin, tržných ran a jiných vážnějších zranění (puchýře se za úraz nepovažují, sportovní terminologií se jedná o důsledek nedostatečné fyzické připravenosti.-) Že jsme vše proznačili tak, aby se všichni ve zdraví a s úsměvem na rtech dostali do svého cíle. Za to vše moc velké poděkování všem TŘIADVACETI kolegům, kteří na čtyřech místech startů a cílů a celkově šesti kontrolách zajišťovali plynulý chod sobotního pochodu. Děkuji vám všem takto veřejně, protože bez vás, bez vašeho času a bez vaší dobrovolnické aktivity položené na oltář turistiky by se to prostě nedalo zrealizovat. Proto chci, aby se o vás vědělo!

Ten šílený nápad propojit všechna havlíčkovská místa regionu začal vznikat hned po uzavření předchozího ročníku pochodu. Byl to první samostatný pochod našeho mladého odboru a my cítili, že se potřebujeme posunout někam dál. Tehdy to vypadalo děsně jednoduše, všechna čtyři zainteresovaná místa do toho byla od prvotní ideje nadšená, tak proč to nezkusit! Ono to tak obvykle bývá, že teprve časem se rozkryjí všechny komplikace a jednoduchý koncept přeroste do nenasytné hydry. Ale asi to tak musí být. Jinak by praprasynovec Járy Cimrmana dost možná teprve dnes vymýšlel járovku (čti „žárovku“).

Etapa od početí ke zrození je z hlediska historie bezvýznamná, a tak ji přeskočme. Důležité je to, co se z toho vylouplo.-) Třídenní pochod se třemi razítky IVV, se čtyřmi místy startů a cílů, s šesti živými kontrolami v sobotu a jednou v neděli, s šesti samokontrolami v pátek, s dvanácti v sobotu a se dvěma v neděli, s jedním občerstvovacím místem v pátek, s šesti v sobotu a se dvěma v neděli. Téměř padesát tras na celkem 150 km cest, cestiček a lesních pěšin. Vše značeno turistickým značením pěším či cyklo, anebo vlastním značením v tradiční havlíčkovské červeno-bílé kombinaci.-)

Hlavním dnem pochodu byla tradičně sobota a měli jsme fakt kliku. V pátek ještě sněžilo, ale v sobotu teplota vylezla vysoko nad nulu a sluníčko umocňovalo jarní náladu. V neděli pak už bylo zase zle - turisté se nám vraceli s červenými tvářemi a zamženými skly brýlí, což značilo jediné - prudké ochlazení a nepříjemný vítr. Páteřní trasou pochodu jsme stanovili červeně značenou cestu podél meandrující Sázavy mezi Brodem a Přibyslaví. Byla to dobrá volba. Drtivá většina turistů přiznala, že teprve až dnes si tuhle trasu prošli a vychutnali v její celé délce. Tak toho jsem si fakt považoval! Byla to trasa setkávání mezi turisty mířícími od Přibyslavi do Brodu a opačně. A tak to má být! Navíc nám vyšla sázka na pohledské sokolíky. Připravili kontrolu s bufetem, kterou si chválili úplně všichni. Nažďuchnutí byli ještě v cíli.-) A kdo se snad nenažďuchnul tady, tak se dorazil v hostinci U Panských v Pohledských Dvořácích. V cíli pak k utišení žíznivých teklo pivo a malinovka proudem.-)

Na infocentru v Přibyslavi prý nepamatují, že by se nedaly zavřít vchodové dveře. Obzvlášť prý po příjezdu vlaku od Brodu po osmé.-) Spokojenost panovala i v Havlíčkově Borové. Desetikilometrový okruh kolem Poustevníkovy studánky využily desítky zájemců a další desítky turistů se tudy provalily na výkonnostních trasách. Jen hospoda přišla na úbytě, ale s nabídkou pivo a tatranka se to v sobotní konkurenci nedalo vyhrát. Zklamání bylo ve Velké Losenici. Startovalo tu jen sedm účastníků - čtyři mířili do jiných cílů a tři místní slečny vyrazily na třicetikilometrový okruh (ovšem dorazily čilé a veselé... gratulujeme!). Zklamaní byli samozřejmě i v místním pohostinství, královská tržba se nekonala…

V Brodě se nám podařilo zajistit otevření infocentra a z iniciativy paní vedoucí bylo k dispozici už od deseti hodin až do páté odpolední. Návštěvnost prý byla vysoká. Zájem byl i o Muzeum Vysočiny, tedy především o jejich turistickou vizitku. Razítka šla z ruky do ruky. Jen návštěvnost expozic mírně pokulhávala. Inu, po sportovním výkonu jde touha po duševních prožitcích občas stranou…

A protože ztrácím nadhled, jestli náš pochod ještě chválím (a jestli ta samochvála nezačíná smrdět.-), nebo jestli si už stěžuji, tak budu končit. Nebudu se tu snažit o nějakou reportáž, vbrzku se tu určitě objeví kopie článků z regionálního tisku. Využiju prostě tohle zbývající místečko pro ještě jedno poděkování. Protože poděkování není nikdy dost. Děkujeme vám všem účastníkům našeho víkendového putování po stopách KHB, ať už byla vaše motivace jakákoliv. Děkujeme vám, protože bez vás by naše snažení nemělo smyl. A děkujeme vám ještě jednou, protože ta níže uvedená (nudná) statistika je natolik zavazující, že se příště budeme snažit být zase o (turistický) krůček dál! Děkujeme a budeme se těšit za rok na viděnou!

STATISTIKA NUDA JE, MÁ VŠAK CENNÉ ÚDAJE:
Páteční účast: 74 účastníků
  • Event – 36
  • Městská trasa IVV 10 km – 38
Sobotní účast: 459 účastníků
  • Start v Havlíčkově Brodě – 316  (z toho trasa 61 km – 9 a výkonnostní trasy nad 42 km – 32)
  • Start v Přibyslavi – 67
  • Start v Havlíčkově Borové – 45
  • Start ve Velké Losenici – 7
  • Pořadatelé – 24
Nedělní účast: 136 účastníků
  • 30 km – 32
  • 20 km – 20
  • 10 km – 76
  • Pořadatelé – 8
Celkem za celý víkend: 669 účastníků

VAŠE OHLASY V NAŠÍ KRONICE:
  • Cesta byla pěkně značená, krásná příroda, opravdu se mi to líbilo. Michal M.
  • Souhlasím, cesta byla opravdu dobře značená. D.
  • Práce mě odkázala na Vysočinu a já jsem se poprvé zúčastnil pochodu KČT Havlíček a nemám organizátorům co vytknout = SUPER POCHOD A DÍKY ZA NĚJ! Radek T., Praha 4 -  Krč
  • Turistický pochod se nám velice líbil, hezky jsme zahájili letošní sezónu, překvapila nás větší nabídka okruhů, příště se je budeme snažit využít v širším meřítku, jen tak dál! Zdravíme z Leštiny u Světlé a z Dobrnic
  • Za KČT Slaný a Gulivera udělujeme velkou JEDNIČKU S HVĚZDIČKOU!
  • Pěkný pochod.-) S pozdravem Radka a Marek
  • Pěkný pochod! Pašíci
  • Hezký pochod - KČT Bohemia Světlá n.S.
  • Krásný pochod, krásná Vysočina, krásný odznak. Jsme rádi, že jsme šli L+M
  • Díky za pochod, super akce:-) Jana H.
  • Děkujeme za nádherné zážitky, které jsme získali při cestách Jarní Vysočinou. Příští rok přijedeme zase. Jitka a Jirka Š., Hlízov
  • Byl to velice hezký pochod, organizátoři na nás byli velice hodní. Děkujeme! Robík s Jájou
  • Díky za pěknou akci. Martin H.
  • Bezva akce! KČT Čeřínek Jihlava
  • …a já vás zdravím z Opavy… Děkuji, že jste cestu označili tak, že jsem směr pochodu pochopila i já = a to je co říct! Přeji vám všem hodně štěstí a dalších pěkných akcí! J.M., Opava
  • Krásná trasa, optimální počasí, výborné značení a organizace pochodu – nemělo to chybu, přijedeme rádi znovu! Dáša, Vašek a border kolie Belle z Hradce Králové
  • Pěkná trasa v krásném počasí a výborná klobása na kontrole. Kája a Verča
  • Trasa se mi moc líbila. A to fakt moc! I za cenu 35 % „asfaltu“ jsem si to užíval. Sběr samokontrol pro mě byla obrovská zábava. Pořadatelé vše zvládli na jedničku. Dávám VELKÝ LIKE! (vítěz trasy 61 km Tomáš Krejčík, který dorazil do cíle v čase 9:03)
  • Trasa suprová, super vyznačené jak fáborky, tak i šipkami. Jen někde jsem musel podlízat spadlé stromy. To musím vytknout ještě jednu věc, „málo“ hospod po cestě, jinak samokontroly razítkové a jiné věci super, dávám pořadatelům třikrát podtrženou s hvězdičkou. Sepsal Filip.
  • Na Jarní Vysočině jsme poprvé a určitě se vrátíme. Skvělá organizace, výborné značení, dobrá trasa, krásná krajina. Těšíme se na Jarní Vysočinou 2019! Eva a Josef Řevnice
  • Na turistickém pochodu jsem poprvé. Jsem velice spokojen, výborná organizace a značení. Pokud mi zdraví dovolí, budu se rád na Havlíčkobrodsko vracet. Luboš H.
  • “Náš 2. ročník“ se nám opět líbil, víc než ten minulý. Po červené z Přibyslavi okolo Jana Žižky, podél říčky Sázavy, přes úžasný Pohled s velikonoční výstavou v bývalém klášteře. K domácímu občerstvení v příjemném prostředí klubovny místních fotbalistů, připravujících se na postup do A třídy, Výborná polévka, ještě lepší klobása a skvělý Rebel! To nás motivovalo až do cíle pochodu Jarní Vysočinou 2018. Moc vám kluci děkujeme! Libor, Marta, Věra, Vendulka, Tomáš, Iva. KČT - Praha - Karlov - TurBani
  • Nebudu psát žádné litanie, prostě: NA POŘADATELE SAMÁ CHVÁLA, TO VÁM ŘÍKÁ JARDA VÁLA
  • Krásná procházka z Havlíčkova Brodu přes Pohled do Přibyslavi, s menší zacházkou s KČT Třebíč. Vše pěkně značené krásná trasa. Děkuji všem organizátorům za uspořádanou akci. Přeji vše dobré i do dalších ročníků. Zdenka ze Znojma
  • Absolvoval som trasu 23 km z Přibyslavi cez Žižkovo Pole, Svatou Annu a Pohled do Havlíčkova Brodu. Trasa bola nádherná, s orientáciou neboli vobec žiadne problémy. Počasie bolo tiež super. Vďaka všetkým organizátorom! Libor z Bratislavy
  • Trasa byla špičková. Tomáš a Iveta
  • Trasa super, počasí též. Jen tak dál. Honza, Cheb
  • Na můj příchod v životě nezapomenete. Červená jak rak a ufuněná lokomotiva. Dorazila jsem a nepadla. Malá Jířa Skřítek z Medvědince ZR
  • Děkujeme za organizaci! Máme zničený nohy, ale bylo to super! Pavla a Petr
  • Parádní organizace, hezká trasa a příjemné počasí. Bylo to super, těším se na další akci. Turista z Prahy, Filip D.
  • Dnes jsme s Dominikem udělali 61 km a byl to rekord. Tak za rok opět tady! Franta
  • Trasa, kterou jsem šel, byla pěkná a velmi dobře značená. Pochod se vám moc povedl! Mikeš



Vladimír Maršík
20.3.2018

V roce 2017 jsme na Havlíčkobrodskou obnovili značení v celkové délce 161 km, z toho:

  1. -   15 km červených tras
  2. -   37 km modrých tras
  3. -   65 km zelených tras
  4. -   44 km žlutých tras

Dále jsme vyznačili tři nové trasy v celkové délce 43,5 km, z toho:

  1. -   Modrá trasa Havlíčkův Brod - Papšíkov - Poděbaby - Michalovice - Radňov - Úsobí - Černý rybník v délce 23,5 km
  2. -   Modrá trasa Radňov - Koječín - Herálec v délce 6 km
  3. -   Zelená trasa Okrouhlice - Vadín - Krásná Hora - rybník Abrahám - Květinov - Radňov v délce 14 km

Podíleli jsme se i na značení v Karlovarském kraji a v novém prostoru Brdy.

Celkem značilo 25 značkařů.

Daniel Kopic byl vyškolen zástupcem značkařského obvodu na Havlíčkobrodsku.




Martin Pesler
19.3.2018

Ve střední Evropě panuje zimní počasí, tak proč si neodskočit na jižní polokouli do plného léta a typicky letních teplot. Odlétáme do Chile a po přesunu do Arici na severu Chile se aklimatizujeme na zdejší třicetistupňové teploty. Prohlédneme si a zároveň vystoupáme na útes El Chorro, odkud je nádherný výhled na město, rozbouřený Pacifik, palmy. Město obklopuje poušť, zeleň je pouze v údolí říček, kde jsou zavodňovací kanály. Následuje přesun do hor do městečka Putre asi 3500 metrů vysoko. Zde už je přeci daleko více zeleně a je tu možnost dalších výletů.

Domlouváme se hned na další den zkusit aklimatizační výstup na vrchol Cerro Colorada ve výšce cca 5020 m. Ráno dohodnutým autem jedeme k termálům Baňos, odkud zahajujeme výstup. Poměrně dlouho stoupáme nezáživným údolím, pěšina se střídavě ztrácí a objevuje a my dáváme pozor, abychom nešlápli na zakrslé kaktusy. Některé kameny jsou porostlé nádhernými mechy. Následuje výstup korytem potoka, zpestřené občasnými vodopádky. Čas letí, výhledy na zasněžené pětitisícovky se zvolna halí do mraků. Výše už jen krok sun krok, plíce evidentně nestíhají a navíc mám hlad. Ráno jsem se nějak zapomněl nasnídat, respektive nebylo co. Obchod byl ráno zavřený, takže snídani nutno kupovat den předem. Takže dochází síla a navíc závěrečný úsek k vrcholu je sakra strmý. Před námi jsou dva z výpravy a těm se vrcholu podaří dosáhnout. Já s kamarádem nakonec točíme asi 4850 metrů vysoko, Vrchol je už v černých mracích, a tak chybí i morál. Navíc jsme ještě včera byli u moře v nulové nadmořské výšce, takže to nebereme jako neúspěch. Při sestupu samozřejmě začne pršet a než se dostaneme kmalým  Baňos, tak přestane. Na závěr si dopřejeme koupel v termálku. Nádherné zakončení túry!

Počasí nám v podstatě moc nedovolí absolvovat naplánovaný trek v  národním parku Lauca, neboť každé odpoledne - v podstatě už v poledních hodinách - začíná pršet a vydatně prší celé odpoledne. Alespoň tedy dvěma auty vyrazíme pod nádherný šestitisícový kopec Parinacota a k jezeru Chungará, kde jsou vidět plameňáci. Z ranních mlh vystupuje impozantní sopka, je celá zasněžená čerstvým sněhem a je jasné, že na výstupy na vyšší vrcholy můžeme zapomenout. Chvíli pozorujeme plameňáky sbírající v jezeře potravu, na břehu se spokojeně popásají lamy. Typická jihoamerická idylka.

V další den následuje přesun do typicky pouštního městečka San Pedro de Atacama. V jeho okolí je mnoho zajímavých turistických cílů - jak skalní oblasti, tak i gejzíry a projevy vulkanické činnosti. Brzy ráno jedeme na geotermální pole El Tatio asi ve čtyřtisícové výšce. Ráno je to tu krásně kontrastní, všude to tu bublá, syčí a stříká, k modrému nebi stoupá plno páry. Jsou tu gejzíry, fumaroly, bublá tu bahýnko a vše hýří různými barvami. Nad tím vším impozantní zasněžené hory. Takový Island v malém.

Další nádherná lokalita je nedaleké Valle de la Luna. Sem se pro změnu jezdí v pozdním odpoledni a na západy slunce, kdy se skalní útvary, strže a písek barví do červenavých a růžových odstínů. Nejdřív si zde prolezeme solnou jeskyní, sůl je zde vidět v mnoha podobách. Při pohledu zdálky je snadno zaměnitelná s popraškem sněhu. Ale to je klam. Vše je sůl. Skály po celodenní sluneční koupeli žhnou jako dobře rozžhavená kamínka. Slunce zvolna zapadá a my s úžasem sledujeme barevné divadlo v přímém přenosu a s úžasem sledujeme toto přírodní kouzelné divadlo na jedné z vyhlídek. Nádhera, představení se opakuje každý večer.

Dalším tahákem programu je vícedenní trip do Bolívie na Salar de Uyuni. Brzy ráno mikrobusem vyrážíme směr bolívijská hranice, silnice je přes noc uzavřená závorou a po jejím otevření se stává závodní dráhou v běžném provozu, kdo bude dříve na hranicích. Řidič řeže zatáčky jako šílený. Předjíždí jedno auto za druhým, abychom o kousek dál jeli dlouhé minuty za dvěma vzájemně se předjíždějícími kamiony. Najednou je vlevo kousek odstavné štěrkové plochy, řidič tam rychle přejede a po štěrku předjíždí oba souběžně jedoucí kamiony. Na silnici najede těsně před koncem svodidel z druhé strany. Tentokrát jsme přežili. O kousek dál míjíme jako memento nezvládnuté jízdy ohořelý autobus. Na hranicích pak přesedáme do džípů a jedeme dál.

Zastávka u jezera s majestátní sopkou Licancaburem, tam by to už teď asi šlo. My přes několik dalších zastávek pokračujeme k jezeru Lago Colorado, kde jednak vidíme lamy, ale hlavně v jezeře v místech, kde vyvěrají termální prameny, jsou obrovská hejna plameňáků. Jezero je tak růžové nejen od sedimentů. Ohromně rozlehlými náhorními pláněmi pokračujeme dál, vyjíždíme téměř do pěti tisíc. V pustině jsou jednak nádherné skalní útvary, ale také nejvýše položené nevelké geotermální pole na světě Maňana de Sol. Nevelký gejzír prskající bahno, malé fumaroly, různé odstíny šedé, o kus dál i červená. Následují opět různé skalní útvary, až se dostaneme do městečka Uyuni. Před ním je známou a častou zastávkou hřbitov vlaků, kdy nepoužívané parní lokomotivy a vagony byly odvezeny do pouště a zanechány zubu času a všudypřítomnému písku.

Další den již následuje vlastní Salar, největší solná pláň na světě o rozloze Libanonu. Místo do nekonečna se táhnoucích bílých solných šestiúhelníků. Nás však čeká zaplavená pláň, s nekonečnou řadou možností optických klamů. Vjíždíme do vody. Hloubka je asi třicet centimetrů vody Jedeme pomalu dlouhé kilometry. Pak vystupujeme bosí a brodíme se jezerem. Nevšední zážitek. V dáli jsou opět vidět zasněžené vrcholy, v jezeře se sráží krystaly soli. Zkoušíme různé fotky, ale nejsme profesionálové. Další den již následuje cesta na hranice, opět cestou skalní útvary a vyhlídka na lehce kouřící sopku s krkolomným názvem Ollague. Pak čekáme na hranicích opět na mikrobus a i když je jiný řidič, tak je jízda možná ještě divočejší. Jen s tím rozdílem, že není téměř provoz a tak se divoce nepředjíždí.

Na závěr programu se ještě domluvíme a sjedeme do přístavního Valparaísa, nádherného města na pobřeží Pacifiku. Ve městě jsou krásné typické malé barevné domečky, velice často zdobené na omítkách uměleckými grafity. Jezdí tu staré trolejbusy a fungují četné staré lanovky. Jednou z nich vyjedeme o kousek výše, je to tu pěkně strmé. Pak procházíme staré přístavní uličky, strmě v kopcích rozložené nad přístavem. A pak už jen dlouhá cesta domů do mrazem sevřené střední Evropy. Ještě dlouho po návratu zůstáváme plní zážitků, ale zároveň si uvědomujeme, že můžeme být rádi, že jsme z tak krásné a různorodé země, kde je na malé ploše rozeseto plno různých zajímavostí, památek, lesů, luk i polí, jak by napsal klasik.




Martin Pluhař
16.3.2018

Máme začátek března, sníh už mizí i ze stinných strání a vzduch voní jarem. Lyže nechávám v komoře už jen z čiré nostalgie, ale brzy se stejně budou stěhovat na půdu. A tak s klidem v duši a s teplem na těle vyrážím na "otvírák" sezóny, na sever od Plzně na tradiční turistické dálkové putování "Hornobřízský puchýř". Tady se setkávají všichni turističtí nezmaři, kteří se radují, že odhodí lyže a sněžnice... a utáhnou si tkaničky svých toulavých botek.-)

Když jsem psal reportáž z Horní Břízy LONI, byl to jeden z prvních článků na našem novém webu. Už po cestě na západ mě napadlo, že jestli budu o něčem z pochodu psát i letos, tak ten nový článek bude už jen „jedním z mnoha“. Tahle myšlenka mi vrtala v hlavě i během pochodu po celých pětapadesát kilometrů. Vrtala, vrtala, ale neprovrtala se. Téměř celou štreku jsme šlapali ve skupince a žvanili o ledasčem - jak už to tak bývá - ale především drželi solidní sedmikilometrové tempo. A to primitivní pudy sebezáchovy a boj o přežití snadno potlačí nějaké intelektuální myšlenky.-)

Teprve při cestě domů jsem si v hlavě rekapituloval uplynulý turistický rok. A měl jsem z toho dost příjemný pocit, kam jsme se za těch několik málo měsíců posunuli a co se nám podařilo zrealizovat. Na začátku roku 2017 jsme si vyspecifikovali odvážné cíle… a ono se nám je téměř do puntíku podařilo zrealizovat. Před rokem jsem tady v Bříze složitě vysvětloval, proč jsme vznikli a co jsme vlastně zač. Letos už o tom nikdo nespekuloval. Prostě přijeli „Havlíčci“. Většina se hned hlásí, že za dva týdny přijedou na náš pochod Jarní Vysočinou. Jednak se jim u nás líbí, jednak plní náš záznamník… a pak jsou prostě zvědaví, jak se s neobvyklým konceptem pochodu popereme.

Tak to my taky.-) Je to velký závazek vůči našim návštěvníkům a není jednoduché ho zrealizovat. Už teď máme k dispozici dvacetičlenný tým, který bude zajišťovat plynulý chod pochodu, čtyř míst startů a cílů a celkově šesti živých kontrol. No pane! Retromyšlenky kvapem vystřídá rekapitulace, co všechno ještě musíme zařídit. Tohle všechno?! Naštěstí ta cesta domů nebyla až tak dlouhá… a parkoviště před domem a otočení klíčkem od zapalování mě zachraňují, abych snad nezačal propadat panice.-)

Ale což! My to dáme! Ostatně… přijďte se projít, podívat se a popovídat si! Budeme se snažit ze všech sil, abychom si neuřízli ostudu.-) A už teď se těšíme na všechny „naše“ turisty.-) Tak na viděnou!




Martin Pluhař
8.3.2018

Absolventská vizitka k našemu pochodu právě dnes dorazila! Má číslo A-349 a bude možné ji získat výhradně jen za účast na našem pochodu Jarní Vysočinou v sobotu nebo v neděli 24.-25. března. Jedná se o první absolventskou vizitku na turistické akci pořádané odborem oblasti Vysočina!

Přijeďte, máme připravenu řadu tras pro každého od deseti do šedesáti kilometrů! Pravidelné aktualizace k pochodu sledujte na stránce POCHODY 2018.




Ivo Haška
6.3.2018

V letošním roce je několik vzácných jubileí. Tentokrát jsem se rozhodl místo tradiční akce podívat se do Lán, kde se konala vzpomínková akce pořádaná u příležitosti 100 let od vzniku samostatného Československa a 130 let Klubu českých turistů.

Hned po výstupu z vlaku ve Stochově jsem si prohlédl prezidentskou čekárnu. Byla mimořádně zpřístupněna pro veřejnost. V místním muzeu TGM měli hodně exponátů z jeho éry. Dokonce i trafiku s dobovými novinami. Ale cedule zákaz kouření historická nebyla. Také se dalo ochutnat několik jeho oblíbených jídel.

Hlavní část programu začala ve 13 hodin u jezdecké sochy TGM pietním aktem. Po projevech zazpíval velký pěvecký sbor píseň Ach synku, synku a následně státní hymnu, při níž skupina osob v dobových policejních uniformách položila věnce.

Účast na akci byla mimořádně vysoká, ale organizátoři to měli hezky zorganizované a vše bez potíží ke spokojenosti turistů zvládali.




Martin Pluhař
21.2.2018

Zima si s námi pořád ještě hraje na schovávanou. Na běžky to bylo na Vysočině právě tak jeden týden, než tolik toužebně očekávaná sněhová peřina zmizela téměř před očima. Zima se nám schovala, pak zase vyjukla a zase se schovala a pak zase... No, občas mi to připadá jako v té pohádce O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu.-) Tak co si počít o takovéhle zimě, když se to na lyžích fakt nedá?! Nejlépe si udělat mimosezónní přípravu a vyrazit někam po stopách Karla Havlíčka Borovského se záznamníkem TTO Havlíček.-) Dovoluji si vás tedy pozvat do Kutné Hory za splněním povinného místa č. 4.

Proč je pro havlíčkology Kutná Hora tak významná? Pro pokračující kritiku vládní politiky byly Havlíčkovy Národní noviny v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány. Havlíček se však odmítal vzdát publicistické činnosti, ačkoliv po postupném odmlčení české inteligence včetně Palackého zůstal v boji proti soudobému režimu zcela sám. Oporu našel právě v Kutné Hoře u Františka Procházky, který se jako jeden z mála tiskařů v zemi nebál nepohodlného Havlíčka vydávat. Tak vyšlo v květnu 1850 první číslo "Slovana, časopisu věnovaného politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým". Slovan vycházel dvakrát týdně, jeho vydávání trvalo více jak rok a je považováno za vrchol Havlíčkovy novinařiny. Nakonec Slovana v srpnu 1851 na silný nátlak úřadů musel sám novinář zastavit a s tím přišel na čas definitivní konec nezávislé žurnalistiky v zemi.

My procházku Kutnou Horou s Karlem Havlíčkem odstartujeme zcela „překvapivě“ na Havlíčkově náměstí před novorenesančním pomníkem Karla Havlíčka. Pomník je osmibokého půdorysu se sochou v nadživotní velikosti o výšce 2,6 metru, která má typický postoj - předkročenou pravou nohu, pravou ruku dlaní vzhůru pozdvihá k nebi a levou si přidržuje bohatě řasený plášť. Na podstavci se nachází nápis "Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, předce zrádcem nebudu", část motta z úvodního článku prvního čísla Národních novin ze dne 5. dubna 1848.

Autorem sochy, která byla odhalena 26. srpna 1883 za účasti téměř čtyřiceti tisíc lidí, je kutnohorský rodák Josef Strachovský (1850-1913). Strachovský je kromě Havlíčkova pomníku také autorem pomníků bratranců Veverkových v Pardubicích, Jana Žižky v Táboře a Jana Evangelisty Purkyně v Libochovicích. Kromě toho spolupracoval s Bohuslavem Schnirchem při výzdobě Národního divadla a zhotovení pomníku Vítězslava Hálka na Karlově náměstí v Praze. Podílel se i na nové sochařské výzdobě Prašné brány a Národního muzea.

Kutnohorská socha Havlíčka se dočkala čtyř kopií. Je tedy známo pět autorských variant stejné sochy, které jsou v podstatě totožné, až na způsob provedení podstavce a materiál samotné sochy. Pomníky v Kutné Hoře, Havlíčkově Borové a Vysokém nad Jizerou jsou provedeny v hořickém pískovci, zatímco sochy na pražském Žižkově (Havlíčkovo náměstí) a v americkém Chicagu jsou odlity do bronzu.

Než Havlíčkovo náměstí opustíme, můžeme se zastavit v Café Havlíček. Je to útulná kavárna, kde vaří vnikající brazilskou kávu Santos Lajinha. Ceny sice odpovídají turisticky frekventované lokalitě, ale kde jinde si v klidu vypít kávu při putování se záznamníkem TTO Havlíček, že?! A navíc tu můžeme coby bonus požádat o razítko.-)

Z Havlíčkova náměstí se vydáme několik málo desítek metrů do Roháčovy ulice k "Havlíčkově zdi" v proluce mezi domy. Tak jako má Praha svoji Lennonovu zeď, proč by Kutná Hora nemohla mít Havlíčkovu? Pravda, to porovnání trochu kulhá, zeď po pěti letech trochu omšela, trochu zarostla plevelem a navíc to tu obehnali plotem. Ale dílko je to zdařilé, objev překvapivý a pohled na zeď s věží kostela Panny Marie Na Náměti je úžasný!

Seběhněte Roháčovou ulicí dolů, zahněte vlevo do Tylovy a hned vpravo do ulice Na Náměti. A zastavte se před domem čp. 419, kde dnes sídlí služebna policie. Ne, nebojte se, nedělám si z vás legraci! O kousek výš nad skomírajícím neonem "Policie" spatříte desku s nápisem "Bývalá tiskárna Karla Havlíčka Borovského, redaktora Slovanu 1850-1851" pro upomínku na místo, kde byl Havlíčkův časopis tištěn a odkud byl expedován. Pro Františka Procházku znamenal tisk Slovana značný nárůst práce: “Poněvadž jsem, když z mé tiskárny Slovan vycházeti měl, pro nedostatek místa v mém domě (v masokrámské ulici čís. 310 v hoření části města) ještě jeden lis v jiném domě (na dolejším městě v nové ulici čís. 419) postaviti musel, kde se pouze Slovan tiskl…“

Po stopách Karla Havlíčka se odtud vydáme na Palackého náměstí, projdeme podloubím a na konci náměstí v domě čp. 102/5 - tam, kde to voní čerstvou kávou - objevíme na fasádě další pamětní desku. Desku s tímto nápisem: "V tomto domě kupce Františka Hauffa, důvěrného přítele Karla Havlíčka Borovského, byla prodejna Havlíčkova politického listu Slovan a některých jeho spisů 1850-1851". Kupec Hauff si to asi mohl bez obav dovolit. Byl váženým občanem města, členem městského zastupitelstva a nadto podílníkem soukromého důlního těžařstva, což v té době mělo velkou váhu.

Za další pamětní deskou se vydáme na náměstí Národního odboje - od Palackého náměstí pokračujte dál a za kamennou kašnou zahněte vlevo. Zajímá nás budova okresního soudu čp. 58/6, kde je deska instalována. To je tedy procházka! Nejdřív policie a teď soud.-) Deska je připomínkou soudního líčení dne 12. listopadu 1851, kdy byl Karel Havlíček souzen z několika přečinů, především z pobuřování proti vládě a způsobu jejího vládnutí, které údajně podněcoval ve svých článcích ve Slovanu. Tiskař František Procházka byl obžalován jako spoluviník za to, že Slovan tiskl, a svou činností tak k přečinům napomáhal. Díky brilantní obhajobě však byli oba obžalovaní porotou jednomyslně osvobozeni.

Druhého dne se Havlíček vracel domů do Německého (= Havlíčkova) Brodu, kde v té době už bydlel, a se svými kutnohorskými přáteli se loučil slovy: “Nevím, uvidíme-li se kdy více; neboť vím napřed, že mi ještě pokoj nedají, třeba já jim již úplně pokoj dal.“ A měl pravdu. Dne 16. prosince 1951 byl deportován do Brixenu.

Zhruba tříkilometrovou procházku zakončíme v Čáslavské ulici u plaveckého bazénu, naproti správní budově bývalého cukrovaru. V těchto místech stával dům, ve kterém Karel Havlíček s ženou, jejich tehdy dvouletou dcerou Zdeňkou a chůvou Kateřinou Mrázkovou bydleli. Dům se nezachoval, ale na jeho místě stojí památník, odhalený v roce 1939. Na bronzové desce je reliéf domku od akademické sochařky Urbanové, autorem nástavce s reliéfem českého lva je akademický sochař Jan Vávra. No a pokud fandíte geocachingu, pak vám určitě nezůstala utajená multicache "KH - Karel Havlíček Borovský (GC10X4K)" a jistě jste si na jednotlivých zastaveních pečlivě zaznamenali indicie k získání finálních souřadnic. Ty se nacházejí zhruba tak dvě stě metrů odtud.-)

No a teď se už vracíme na nádraží s pocitem, že jsme všechny "Havlíčky" v Kutné Hoře už viděli. Skutečně všechny?! Podchod pod kolejemi na naše nástupiště nás přesvědčí, že jsme se šeredně mýlili.-) V podchodu jsou taková velmi zvláštní, umělecky ztvárněná graffiti, která vystihují nejvýznamnější období v dějinách města. A KHB tu rozhodně mezi ostatními vypodobněnými velikány dějin nesmí chybět!

Děkujeme, že jste se s námi a se záznamníkem TTO Havlíček vydali po stopách KHB do Kutné Hory, a doufáme, že jste tu s námi byli rádi! Mějte se krásně a příště zase na nějakém jiném hezkém místě na viděnou.-)




Martin Pluhař
2.2.2018

Zima si s námi hraje na schovávanou. Vyjukla na nás před dvěma týdny, a tak běžky měly pohotovost. Týden jsem běžkoval jako o život, abych si ten bílý poklad užil. Potom jakoby proutkem mávnul. Sněhová peřina zmizela před očima a šibalské sluneční paprsky se snaží vyvolat pocit přicházejícího jara. Teď na přelomu ledna a února? Jen ať si jaro kouká ještě nějaký ten měsíc počkat.-)

Ale po sněhu se mi stýská. A tak naložím do auta našeho nejmladšího Havlíčka a vyrážíme lyžovat na Monínec. Já vím, že jezdit s kopce dolů a nahoru se nechat vyvážet sedačkovou lanovkou není žádná turistika, ale pochopte - tahle sjezdovka je jedinou zasněženou strání široko daleko. I když zasněženou?! Skutečně se té zhutněné ledové tříšti, kterou tu produkuje místní „ledová fabrika“, dá říkat sníh?

Přenesu se přes filozofické otázky typu "Co na to rybáři, kterým sjezdovka vycucne vodu z jistebnické rybniční soustavy?", "Co na to ochránci přírody?", či "Nejedná se tak trochu o nepokoru lidské společnosti vůči přírodě?" Prostě jsem tady a stojím frontu na denní permanentku. Adam to má zadarmo. Zadarmo tu totiž dnes lyžují jedničkáři proti předloženému pololetnímu vysvědčení.-) Já si to sice zaplatit musím, ale zároveň mě překvapuje nenápadný štítek "Sphere Card" na okénku. Hbitě vytahuji průkazku KČT a dostávám slevu 10 %.

Tímto článkem nechci dělat reklamu Monínci, ani vás přesvědčovat k návštěvě lyžařského areálu. Mě to dnešní lyžování donutilo k zamyšlení o klubové kartě Eurobeds. Děsně dlouho jsem si myslel, že je absolutně k ničemu, ale se začleněním do programu Sphere ji využívám stále častěji. Síť partnerských firem a organizací je poměrně široká a rychle se rozrůstá. A dá se použít i pro spoustu turistických aktivit - třeba u nás v kraji s ní navštívíte muzea Vysočiny za polovinu, na mnoha zámcích a hradech dostanete zajímavé slevy (viz naše návštěva Bítova) a slevy poskytnou i některé obchody s turistickými potřebami. Další možná zvýhodnění naleznete i na našich stránkách v záložce Členství v klubu . Prostě - není nic jednoduššího, než si kartu vložit do peněženky a pak se u pokladny pozorně dívat, nebo se nebát zeptat. A sleva by nebyla, mladá paní?!




Martin Pesler
30.1.2018

Na konci ledna jedeme do Olomouce na pochod. V pátek večer se jde Olomócké nočník a trasa je městská. Je potřeba potvrdit razítkem z hospůdky, což nám samozřejmě nečiní problémy. A tak se projdeme osvětlenou noční Olomoucí a skončíme v hospodě a minipivovaru Moritz. Kousek vedle je Terezská brána, což je barokní stavba, původně součást městského opevnění a nyní stojící samostatně. Pojmenována je podle Marie Terezie na počest její návštěvy v Olomouci.

V sobotu jdeme pochod Zmrzlé Hanák, ale letos to na zmrznutí fakt nevypadá. Je sice jenom pár stupňů nad nulou, ale pořád nad nulou. Po projití městem v podstatě podle řeky Moravy se od ní mírně odkloníme a pokračujeme lučními nivami podle Mlýnského potoka. Louky jsou podmáčené a místy je mnoho bláta. Za vesnicí Chomoutov, kam se ale nikdo dobrovolně nežene, odbočíme do Horky nad Moravou a vcházíme do lužních lesů Litovelského Pomoraví.

Jdeme lesem a kolem koní a pasoucích se stád. Sice nevím, zda těch několik koní nazvat stádem, ale budiž. Z hladu tu okusují i dřevěný kůl ohradníku. Před Hynkovem je bláto opravdu gigantické a chce si ponechat naše boty. Nic mu nedáme a pokračujeme dál. Jdeme podle starého ramene řeky a čteme panel o řece, co je pro ní tisíc let, a že když se rozdivočí, je jí úplně jedno, že jsou kolem hráze. Cestu si vždy najde sama.

Následuje kontrola ve Lhotě nad Moravou a po občerstvení pokračujeme do obce Náklo, kde nás překvapí kostel svatého Jiří z konce 17.  století, ale pozor - jeho věž je gotická z půlky 15.  století a je zastřešena dovnitř klenutou střechou. Připomíná nám to nějakou starou pevnost. Vstup do areálu kostela je tvořen branou vystavěnou z korálů, klenoucí se nad sochou Panny Marie Lurdské z roku 1899.

Následuje obec Příkazy s několika starými hliněnými domy tvořícími zdejší skanzen. Pak několik krásně zdobených budov, jedna z nich není oblíbena zejména u mladé generace vzhledem k tomu, že ji musí navštěvovat. Pak podle tratě do Skrbeně a poté už po asfaltových cestách přes Horku nad Moravou do Olomouce.

Tam ještě projdeme kolem Klášterního Hradiska, což je bývalý premonstrátský klášter, nádherně barokně zdobený. Od roku 1802 zde slouží jako vojenská nemocnice a je tudíž nejstarší vojenskou nemocnicí v Česku. Jeho nejstarší část lze navštívit v rámci zpoplatněných prohlídek. Pak opět kolem Moravy a kolem pravoslavného chrámu se blížíme do cíle naší trasy měřící 35 km. Takže opět zdrávi došli a překvapivě i v botách.




Martin Pluhař
12.1.2018

O prvním lednovém víkendu jsme se zúčastnili další tábornické akce Bílovický zimní bivak s liškou Bystrouškou. Přívlastek zimní je však tentokrát odvozený výhradně jen od ročního období. S realitou moc společného neměl. Na jižní Moravě bylo přes den téměř deset stupňů nad nulou a pučely kočičky. Už jsem se vyděsil, jestli nemám začít plést velikonoční pomlázku…

O sněhu jsme si mohli nechat zdát, zato bahna bylo všude habaděj. Po blátě jsme klouzali na rozbředlých lesních cestách i pěšinách, na blátě jsme stavěli stany, na blátě jsme se tetelili kolem ohně. Tohle blátivé utrpení však bylo plně vyváženo úžasným místem táboření. Pořadatelé nás pozvali do prostor řícmanického arboreta, asi tři kilometry severně od Bílovic nad Svitavou.

Arboretum, založené v šedesátých letech minulého století, je účelovým zařízením Mendelovy univerzity v Brně, především její Lesnické a dřevařské fakulty. Na rozloze asi čtyř hektarů se nachází jedna z nejhodnotnějších sbírek jehličnatých dřevin v České republice. Zcela jistě nejzajímavějším exemplářem je blahočet čilský (Araucaria araucana), údajně jeden z největších svého druhu u nás. Arboretum je veřejnosti přístupné jeden jediný den v roce při Dnech otevřených dveří ve druhé polovině měsíce února. Je nám velkou ctí, že jsme se mohli stát jedněmi z mála laických návštěvníků mimo tento vyhrazený termín.

Další mimořádný zážitek nás čekal v sobotu. Kolegové domluvili komentovanou prohlídku kostela svaté Barbory v Adamově. Adamov byl pro mne vždycky jen šedivým strojírenským městem. I když ani to už neplatí, strojírny jsou v insolvenci a budoucnost je nejasná. Historie v Adamově se však datuje už od doby halštatské. Nejvýznamnější památkou je ovšem novogotický kostel z poloviny devatenáctého století, ukrývající unikátní sedm metrů vysokou gotickou dřevořezbu z šestnáctého století - Světelský oltář. Proč právě světelský? Protože byl dovezen z kláštera v dolnorakouském Zwettlu, nebo-li hezky česky ze Světlé.-)

Užaslí jsme zírali na oltář a s pusou dokořán naslouchali našemu průvodci. A jsme si jistí, že se nám dostalo nadstandardního výkladu. Pan průvodce totiž zase na oplátku naslouchal s pusou otevřenou našemu vyprávění o turistice a o tábornictví. Ještě chvíli a dost možná by si sbalil mošničku a vydal se do arboreta s námi.-) Prostě - sympatie byly oboustranné!

Táboření s liškou Bystrouškou se letos dočkalo už šestého ročníku a bylo rekordní jak jarním počasím, tak i účastí. Louka uprostřed arboreta byla v obležení osmnácti stanů. Skalní zimní táborníci však s dojetím vzpomínali na loňský rok, kdy se tu stanovalo ve sněhu a noční teploty se nořily hluboko pod nulu, k hranici - 20 °C. Ten rozdíl nejlépe dokumentují fotky od Mikeše. Podívejte se ve fotogalerii, jak to tu vypadalo letos a jak loni! To je bez komentáře.-)

Jo -  a pokud už od prvního odstavce čekáte, až vám vysvětlím, proč táboření zrovna s liškou Bystrouškou, tak to čekáte marně. Pokud jste zrovna nedávali pozor ve škole, tak se nebojte zeptat strýčka Gůgla. Ten ví všechno. Vlastně skoro všechno. Protože všechno ví jen pan ředitel.-)




Martin Pesler
4.1.2018

Pro aktivní strávení posledního dne roku jsme zvolili Silvestrovský výšlap Aleje . Akci organizují okolní obce a k loveckému zámečku vyrážejí stovky jejich obyvatel. V propozicích se uvádí „Obecní prapor nebo jiný symbol obce s sebou!“ A vypadá to, že tu hrdé symboly z žádné obce nechybí.

Vláďa naplánoval trasu na Aleje ze Suché, abychom se pěkně prošli. Asi třicet kilometrů. Na Alejích plno lidí, klobásy, svařák. Pak do Dlouhé Brtnice. Šli jsme dál, ale nějak jsme neodhadli čas. Zešeřilo se a v hustém lese padla rychle tma. Čelovky jsme nechali v autě a tam nám byly k ničemu. Cesta se klikatila, přešla   úzkou pěšinku a my brkali a zakopávali o vše na cestě, o kořeny a kameny. Doklopýtali jsme zpět do Suché a zapadli do hospůdky se ohřát.

Večer jsme přejeli pod Dědkovskou horu, vyšli na vrchol, postavili stan a rozdělali oheň. Opekli jsme si buřty, dali si pivo a chlebíčky nachystané z domu. Před půlnocí se začali scházet lidi. To bylo přípitků!

Ráno na Nový rok nespěcháme, poležíme si déle ve stanu a snažíme se vstřebat atmosféru tohoto krásného vrcholu bez lidí, tonoucí v ranní mlze. Na vrcholu vysoký dřevěný kříž, nový stojan pro vrcholovou knížku, pár skalek pod vrcholem i skupina listnatých stromů evokuje představu divokých slovenských vrcholů, ve smrčí naopak pózuje vyřezávaná dřevěná lesní zvěř i několik kousků hub.

Na další výstup vyrážíme směr Humpolec. Humpolečtí chodí odpoledne na Orlík, a tak jsme jeli sem, pozdravit se s předsedkyní oblasti. Novoroční výstup měřil nějakého půl kilometru. To jsme se tedy fakt pochlapili. A pak že neumíme chodit krátké trasy! Přiťukli jsme si trochou vína a všem tam nahoře na Orlíku i vám u monitoru jsme popřáli, aby nový rok 2018 byl šťastný a abyste si jej užili ve zdraví!